Do politiky patří selský rozum a ohleduplnost

Ženy to mají v politice těžké

Často jsme slyšeli v souvislosti s předčasnými volbami slova politiků o nutnosti změny volebního zákona. Hovořilo se o nespravedlivém přidělování mandátů menším stranám, o nepoměrném počtu voličů v krajích, o možném opakování sněmovního patu, nedojde-li ke změně sudého počtu poslanců na lichý. Zůstalo u slov. Snad se k nějakým korekcím odhodlá nový poslanecký sbor. A uvidíme, zda při diskusích o volebním zákoně dojde také na otázku rovných šancí mužů a žen.

Poměr mezi ženami a muži ve volených funkcích i ve státní správě by měl víc odpovídat jejich poměru ve společnosti. Existuje však praktický návod na to, jak naučit společnost vnímat rovnost rolí mužů a žen jako něco samozřejmého? Příklady z historie ukazují, že ženy neměly nikdy na růžích ustláno. Stály ve stínu svých otců, poručníků nebo manželů, okruh jejich působnosti zůstal omezen na dům a výchovu dětí, mateřství a rodinu. Ženy bývaly vyloučeny ze státních i jiných veřejných úřadů. Někdy bývaly úspěchy žen zase bagatelizovány, někdy úmyslně úplně opomíjeny. Vzpomeňme namátkou třeba na kuriózní příklad Johanny – jediné papežky v historii, která se mohla k vrcholu své kariéry dopracovat pouze pod identitou muže (Johannes Anglicus) a nakonec byla úplně vymazána z historie. Církev ji akceptovala do 17.stol., poté ji ale prohlásila za smyšlenou bytost. Obdobně o Máří Magdaleně, která stála u zrodu křesťanské církve, se hovoří pouze jako o „napravené hříšnici“. Nemusíme ale tak daleko do historie. Ještě v době poměrně nedávné nebylo pro dívky samozřejmostí studium, nebylo běžné, aby žena chodila do práce. Někteří muži i v současnosti dávají ženám najevo, že rodinný krb, kuchyň, postel a děti jsou to, k čemu byly stvořeny. Chce-li ženská populace uspět i v profesním či veřejném životě, bývá její snaha označována za kariérismus či feminismus.

Postoj mužů k ženám se sice mění, pánové začínají uznávat schopnosti svých protějšků, opustit klasický model „muž – šéf“ a „žena – asistentka“ se jim ale moc nechce. Je to léty zavedená praxe. Stále častěji se sice setkáváme s úspěšnými manažerkami, ředitelkami firem, ředitelkami institucí i vrcholnými političkami, ale není to samozřejmé. Společnost je o krok dál, nikoliv v cíli. K tomu musíme ještě pořádný kus cesty urazit.

Je politika jen pro muže?

Čím se liší ženský přístup k politice?

Pro ženu není v politice prioritní mít funkci nebo dokonce moc. Sebevědomá žena se chce podílet na rozhodování, chce být při tom, když jde o dobrou věc. Když se odhodlá vstoupit do politiky, bývá vedena především snahou a touhou pečovat, pomáhat, udělat něco prospěšného. Žena vnáší do politického prostředí jiný rozměr. Je ke svému okolí vnímavější, empatičtější než muž, je praktická a pragmatická. Má dobrou intuici.Nemá potřebu trávit hodiny neúnavným tlacháním, umí šetřit časem, chce za sebou vidět výsledek. Ráda pomůže dobré věci, ale zároveň nemůže rezignovat na péči o rodinu a děti. To ji chrání před tím, aby se pro ni politika místo poslání stala nepostradatelnou drogou, kvůli níž je ochotná podstoupit cokoliv.

Co ženy nechápou? Některé ženy odrazují intriky a agrese mužských protějšků v politice. Nepochopitelná a směšná pro ně bývá paranoia mužů, kteří za vším vidí spiknutí a vlastní ohrožení. Zatímco muži spatřují podraz a neupřímnost v každém pro ně nepochopitelném kroku, ženy se dokážou lépe zorientovat v situaci. Nejsou podezíravé, protože samy nejsou záludné. Spíš bývají někdy příliš důvěřivé. Jejich přímočaré chování dohání často muže k podivuhodným konstrukcím, kterými by ženské kroky vysvětlili. Ženám není vlastní chvástání. Jsou sice na své úspěchy hrdé, ale nepředvádějí se, nebojují o prvenství. Souboje – historicky mužskou záležitost – nevyhledávají.

Jak tedy na to, aby žen v politice bylo víc?

Některé strany mají řešení. Svými vnitřními předpisy se zavazují, že ve všech stranických orgánech i na kandidátních listinách bude určité zastoupení osob opačného pohlaví. Někdy jdou ještě dál a používají tzv. zipový princip. To znamená, že kandidátky sestavují v režimu žena – muž – žena – muž. Tato strategie se osvědčuje a je stále populárnější, zejména v zahraničí.

Nebojím se říct nahlas, že kvóty jsou osvědčené, pozitivní nástroje k dosažení vyrovnanějšího zastoupení obou pohlaví. Nebojím se ani úvahy, že by rovnováha mužů a žen měla být ošetřena zákonnou úpravou minimálního procentuálního zastoupení osob opačného pohlaví v zastupitelských orgánech včetně Parlamentu. Zkušenosti některých zemí ukazují, že kvóty jsou extremně efektivní. U nás jsou zatím také extrémně kritizované. Chápu výtky opírající se o důležitost zkušeností a schopností.

Proto také zdůrazňuji , že kvóty považuji pouze za přechodný nástroj podpory a podanou ruku ženám, které mají chuť poznat svět politiky.

Věřím, že se dožijeme i toho, že nastane doba, kdy bude zbouráno obecně zakořeněné klišé o „druhořadosti“ role žen. A doufám, že se dožijeme doby, kdy naši zemi bude reprezentovat předsedkyně vlády nebo dokonce prezidentka, což se v českých končinách zatím nestalo.

Článek ze dne: 28.08.2010, celkem byl přečten 2915x